plass
František Plass

Skvělý fotbalista, v anketě fanoušků Viktorián století druhý za Pavlem Horváthem, nikdy z Plzně neodešel, i proto sehrál za Československo jen jedenáct utkání. Byl to talent k pohledání od žákovských let. Patřil k nejlepším fotbalistům běhajícím po druhé světové válce po stadionech Československa. Přesto František Plass odehrál za reprezentační celek Československa jen jedenáct oficiálních mezistátních utkání. Fanoušek se táže proč. Vždyť borci horších kvalit oblékali dres se lvíčkem na prsou častěji a mají v kronikách nastřádáno reprezentačních startů daleko víc než plzeňský odchovanec a patriot. Pokusme se najít příčiny.

František Plass se narodil v roce 1944 a fotbalové začátky spojil s plzeňským ČSAD. Klub na Slovanech převzal tradice SK Smíchov, ke kterým se přes 1. FC před pár léty vrátil. „Jako žáček jsem začínal na Petříně, ale brzo jsem odešel na ČSAD především kvůli kamarádům. Jirka Němec, jeho bratr Petr a Karel Bayer mě přetáhli v devíti letech na Slovany. Trénovali a hráli jsme ještě na starém hřišti, které bylo asi pět set metrů od toho současného. Bylo u Světovaru, v místech, kde je dnes tramvajové depo. Bylo samozřejmě škvárové, ale na jiném povrchu jsme tehdy ani nehráli. Trénoval nás pan Antonín Němec, který byl otcem Jirky a Petra,“ vzpomíná František Plass na začátky. Talentovaný mladíček upoutal fotbalovou veřejnost v dorosteneckém věku, kdy už válel divizi dospělých. Na ČSAD se chodilo hlavně kvůli němu. Pozornost upoutával atletickou postavou, ale hlavně v jeho věku nevídanými schopnostmi. Dokonale ovládal míč, technicky byl přímo skvělý, s míčem si hrál, jako kdyby se s ním na noze narodil.

Potkala ho však první velká smůla. V divizním střetnutí v Mariánských Lázních si zlomil nohu a přišla první nucená přestávka. Před jarem 1963 přestoupil v devatenácti letech do prvoligového plzeňského Spartaku a hned v březnovém utkání s Prešovem si zlomil nohu podruhé. To už měl za sebou starty za dorosteneckou reprezentaci Československa, kterých bylo celkem sedm. Například na turnaji UEFA v roce 1962 v Rumunsku, kde hrálo patnáct dorosteneckých reprezentací, a který byl vlastně mistrovstvím Evropy této kategorie, získalo Československo bronzové medaile. Do světa se prodírající František Plass měl za spoluhráče například Táborského, Kneborta, Vencela, Dybu. Ale teď po ligové premiéře stál kvůli druhé zlomenině nohy. „Ta zranění určitě přibrzdila start kariéry. Druhou zlomeninu jsem si tak trochu přivodil sám. Přestoupil jsem do Spartaku, chtěl jsem hrát okamžitě ligu a noha ještě po první zlomenině nebyla stoprocentně doléčená. Všichni mě už odepisovali, doktoři říkali, že fotbal hrát nikdy nebudu,“ říká při vzpomínce na smolné okamžiky.

Vůbec se však nevzdal, začal opět hrát, narukoval na vojnu do Slaného, kde se hrála druhá liga. V prosinci 1964 se však dostavila další velká smůla: infekční žloutenka. Předčasně odešel z vojny a skoro dvanáct měsíců nehrál fotbal. „Celý rok jsem měl od doktorů naordinovanou tvrdou dietu, striktně jsem ji dodržoval, začínal jsem trénovat i hrát jen pomalu, ale kariéru to opět poznamenalo,“ tvrdí František Plass. Nebýt zdravotních problémů, byl by možná už v dospělé reprezentaci, která po zisku stříbra na MS v Chile v roce 1962 zaznamenala pokles výkonnosti a potřebovala omladit právě borci takových kvalit.

Když mohl po dlouhé přestávce opět naplno hrát, bylo to jen ve druhé lize, protože Plzeň v roce 1963 na čtyři sezony sestoupila do druholigové společnosti. Přesto za juniory Československa a za olympioniky odehrál v letech 1964 – 1967 po čtyřech utkáních a patřil vždy k nejlepším. Pokud by pravidelně hrál první ligu, byl by zřejmě trvale v kádru reprezentačního áčka. Mezi elitu však Škoda Plzeň postoupila až v roce 1967 a hned na jaře 1968 dostal František Plass první pozvánku do národního mužstva. Poslal mu ji trenér Jozef Marko.

Československo porazilo v Bratislavě 3:0 Jugoslávii, 3:2 Brazílii, v obou zápasech na postu stopera podal František Plass vynikající výkon a nároční bratislavští diváci ho přijali za svého miláčka. „Byly to krásné souboje, ve kterých se dařilo nejen mně, ale i celému mužstvu. Vždyť komu se podaří porazit Brazílii. Nehrál sice Pelé, ale na hřiši byli Tostao, Gerson, Rivelino, Jairzinho, Edu a další hráči, kteří se za dva roky v Mexiku stali mistry světa. Jožka Adamec vstřelil tři nádherné góly,“ hřeje stará vzpomínka. Pro pamětníky sestava našich s Brazílií: Viktor – Pivarník, Horváth, Plass, Hagara – Geleta (46. Szikora), Pollák – F. Veselý, Jokl, Adamec, Kabát.

plass3
V reprezentačním dresu

Po těchto dvou zápasech se stal jedním z pilířů základní sestavy. Hrál i kvalifikaci na MS 1970 v Mexiku. V Dánsku se podílel na vítězství 3:0, stejně tak na výhře 1:0 v domácí odvetě. V Irsku byl na place, když Československo vyhrálo 2:1. V Budapešti rovněž nechyběl, ale prohrálo se 0:2. Vše se soustředilo na pražskou odvetu s Maďarskem. Porážka znamenala vyřazení, výhra, či remíza naději. Pro Františka Plasse to byl osudový zápas. Celé mužstvo včetně obránců útočilo, hrálo se až příliš ofenzívně, on zůstával vzadu většinou sám a samozřejmě nemohl na rychlé maďarské útočníky stačit. V poločase jsme prohrávali 1:2, Plasse vystřídal Hrivňák, ale dostali jsme další gól a teprve v závěru se našim podařilo vyrovnat na 3:3. Proti Irsku (3:0) už ale František v nominaci nebyl, chyběl i v rozhodujícím utkání s Maďarskem v Marseille (4:1) a samozřejmě necestoval ani na MS do Mexika.

Za Plzeň však hrál a velmi dobře. Sdílel se svým týmem všechno dobré i zlé. Za Československo si zahrál ještě v dubnu 1972 v Plzni v přáteláku s Lucemburskem (6:0), téhož roku ve Švédsku (2:1) a naposledy v říjnu v Polsku (0:3). Definitivně potom v reprezentaci skončil. Že to byla chyba, přiznal po MS 1974 v Německu světoznámý trenér Rudolf Vytlačil: „Kdekdo teď tleskal Beckenbauerovi, považuji ho za geniálního fotbalistu, ale neběhá v Plzni zrovna takový Beckenbauer – Franta Plass a neodepsali jsme ho pro jedno nevydařené utkání s Maďary, které nakonec on sám nezkazil? Teď už je na Plasse pozdě, ale určitě to není jeho vina!“

V Plzni však byl František Plass stále jedničkou. Celkem za ni v první lize odehrál 163 zápasů a nastřílel šestnáct gólů. Když byl v laufu, byl o něho v ligových klubech i ve světě velký zájem. „Musel jsem zůstat doma, narodil jsem se tu, měl jsem v Plzni řadu velmi dobrých kamarádů a všechno jsem tady miloval. Plzeňský fotbal mne vychoval a já mu chtěl zůstat věrný,“ přiznával i po letech František Plass. V době největší formy ho všichni obdivovali. Fotbalista par excellence! Jeho herní inteligence byla vysoce nadprůměrná a rozehrávka na tehdejší dobu revoluční. Po takovém umění toužila pražská Sparta, bratislavský Slovan, chtěla ho sešívaná Slavia. On však stále zůstával ve svém milovaném městě a ve fotbalové Škodovce. Kdyby tehdejší politická vrchnost dovolila, mohl oblékat dresy slavných evropských klubů. Třeba i sněhobílý Realu Madrid, možná modročerný Interu Milán nebo červenobílý Bayernu Mnichov, proti kterému si sám dvakrát v jedenasedmdesátém zahrál.

Ve Štruncových sadech hrál třináct let, než v roce 1976 odešel do Chebu. Kdyby před tím přestoupil jinam, oblékal rudý, či sešívaný dres, mohl hrát evropské poháry, trvale reprezentovat, on však zůstal. Když v roli trenérů společně s Jiřím Lopatou přivedli RH Cheb poprvé v historii do první ligy, několikrát se potom do Plzně vrátil. Pro svůj klub dělal trenéra i sekretáře. Na počátku osmdesátých let se mu téměř podařilo s tehdy druholigovou Škodovkou postoupit mezi elitu. Ve stopětileté historii Viktorie je zapsán zlatým písmem.

PAVEL HOCHMAN

Magazín 1/2016
Další články z tohoto magazínu si můžete přečíst v jeho elektronické podobě.
Reprezentační osud nedoceněného Františka Plasse